Jorge Luis Borges: Golem

Pokud - jak onen Řek v Kratylu pravil -
podstata věci se ve jméně skrývá,
pak sama růže v těch hláskách přebývá
a slovo Nil stačí náhradou za Nil.

Souhlásky jenom se s vokály spojí,
jsou také částmi Jména strašlivého,
které Boha značí a Všemocného
v bezchybných slabikách a hláskách tají.

Adam a hvězdy v zahradě věděli,
jak má znít. Praví však o tom kabala -
rez jejich hříchů je navždy smazala
a generace je pak zapomněly.

Důvtip a bezelstnost teprve smrtí
hynou. Tak jednoho dne, stojí psáno,
boží lid, ještě než nastalo ráno,
to Jméno hledal po židovské čtvrti.

Příběhy mnohé se halí do stínů,
však mezi nimi je tento výjimka.
Stále je svěží a živá vzpomínka
na Löwa, předního z pražských rabínů.

Juda Löw byl hnán po vědění chtíčem
božských pravd. Pustil se do permutací
písmen a do komplexních variací,
až slovo pronesl, které je Klíčem,

Ozvěnou, Palácem, Správcem a Branou,
nad loutkou nestvůrnou, neladných tvarů,
již stvořil a dopřát hodlal jí darů,
kterými Písmo, Čas a Prostor slynou.

Zjevení s námahou svá víčka zvedlo
a tvary spatřilo zvláštně zbarvené,
nepochopitelné, v hluku ztracené,
několik bázlivých pohybů svedlo.

Postupně uvázlo ve stejné síti
jako my, v té síti pevné a hlučné
Předtím, Potom, Včera, Zatím, Teď, Už ne,
Pravá a Levá, Já, Ty, Další, Tamti.

Ten kabalista si dal božské cíle
a pokřtil obrovské stvoření Golem.
(Nezvratně hovoří k nám o tom Šolem
na jednom učeném místě v svém díle.)

Rabín ho učil vše o tomto světě:
"Tohle je provaz a tady máš nohu,"
takže ten bezbožník po málo letech
uměl zhruba zametat synagogu.

Možná že chyba do zápisu vklouzla
nebo při vyřčení Svatého Jména -
přes všechna veliká, nesmírná kouzla
ten učeň člověka mlčel jak pěna.

A jeho pohled, spíš psí nežli lidský,
ještě spíš nějaké věci, než psí,
sledoval rabína, stále nejistý
svíravou temnotou šerých místností.

Zvláštně a hrozivě vypadal Golem,
i kocour rabínův dostával z něj třas.
(o kocourovi sice mlčí Šolem,
avšak domyslím si jej sám skrze čas.)

Ke svému Bohu synovské své zdvíhal
ruce a napodobil uctívání,
nebo v úklonách až orientálních
ve smíchu se ten prosťáček prohýbal.

Z pohledu rabína zářila něha
a trochu hrůza - vždyť je to má vina,
že jsem si stvořil tak trapného syna,
nečinnost opustil, v níž je rozvaha.

Proč jsem jen prodloužil bez konce přízi
marného klubka. Což není již dosti
dlouhá ta symbolů řada z věčnosti,
že přidal jsem popud, účin a vizi?

V hodině úzkosti a matných světel
zastavil se zrakem na Golemovi.
Co cítil v té chvíli Bůh, kdo nám poví,
na svého rabína z Prahy když hleděl?

Jan Jícha
Český jazyk a literatura - Překladatelství - tlumočnictví španělština
5. ročník
Universita Karlova, Filosofická fakulta

Home | About us | The forum | Articles | News | Links
© 2002 Celaforum.org | Todos los derechos reservados | All rights reserved